Feyfar Zdenko
( * 2.3. 1913 + 3.2. 2001)
Narodil se 2. března 1913 v Jilemnici. R. 1932 maturoval na zdejším reálném gymnáziu. Do roku 1940, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy, studoval medicínu na UK v Praze. Pak přešel na Státní grafickou školu, kde vystudoval obor fotografie. Od r. 1943 do skončení války byl zaměstnán jako fotograf ve filmových ateliérech na Barrandově. Po osvobození byl profesorem na státní grafické škole v Praze (do roku 1951). V roce 1949 se stal členem Mánesa a roku 1950 členem Svazu československých výtvarných umělců.
Výstavy:
První samostatnou výstavu fotografií měl roku 1957 v rodné Jilemnici. Potom v Hradci Králové, Jičíně a Ústí nad Orlicí. R. 1960 – výstavy v čs. zahraničních kulturních střediscích v Berlíně, Varšavě, Budapešti, Káhiře, Djakartě. V r. 1966 samostatná výstava ve Vídni. V určitých intervalech vystavuje stále zejména ve svém rodném kraji: 1973 – Vysoké n. Jiz., 1989 - Vrchlabí, 1986 - Hradec Králové a v Praze. R. 1985 získal za fotografie stříbrnou medaili na Světové výstavě v Bruselu. Pravidelně se zúčastňoval výstav Mánesa a SČSVU.
U příležitosti 80. narozenin umělce byla k jeho poctě uspořádána v březnu 1993 výstava jeho prací v Jilemnici.
Publikace:
R. 1964 mu vyšla kniha 156 fotografií “Krkonoše” a r. 1976 “Krkonoše” nové, s třetinou barevných snímků. Byl pojat do publikace “Praha objektivem mistrů”. Vydal dále “Labské pískovce”, “Střední Čechy”, “Semilsko” s Miroslavem Kubátem v r. 1984. Byl autorem řady fotografických příloh (“F. Kaván”, “Pražské paláce”…).
Jeho četné pohlednice mají vždy dobrou výtvarnou úroveň. Vyšla také celá řada jeho výborných barevných fotografických kalendářů např. “Krkonoše”, “Poezie roku” aj.
Jilemnický rodák Zdenko Feyfar zůstal svým horám věrný po celý život. Fotografuje stále znovu a znovu, ve všech ročních obdobích, za každého počasí, v nejrůznějším osvětlení, zná důvěrně jejich majestátní vrcholy i hluboká údolí, jejich kameny, potoky a vodopády, lesy, louky a rašeliniště, a pokaždé přináší ze svých výprav nové záběry, plné okouzlení krásou horské přírody.
“Na cestách za příhodnou, často jedinou chvílí v životě, za tažením mlh či bezpečím vysokého nebe, s přízní roklin po boku, v tání i za mrazu, v rozvíjení květů i jejich odumírání … v tom putování s mnoha kilogramy výzbroje místo s křídly na zádech se vracím pokaždé tam, kam jsem se kdysi vypravoval jen v dětské fantazii …”, vyznává se v této knize ze své lásky a vděčnosti.
Lásku k horám i zájem o fotografování zdědil Zd. Feyfar po svém otci, dr. Jaroslavu Feyfarovi, jilemnickém lékaři, který již na počátku století fotografoval vše, co ho v okolí upoutalo: přírodu, události v městečku, technické vynálezy, sporty, rodinu, přátele. A protože je dobře znal a protože je měl rád, vznikly tak půvabné snímky, které jsou nejen vzpomínkou na dobu dávno minulou, ale i kulturně historickým dokumentem o životě a vzhledu krajiny v severních Čechách. Bez uměleckých záměrů, ale pohledem kultivovaného amatéra “zachytil prostředí, figuru, atmosféru, které tu nabývají plného významu a hovoří samy za sebe”. Proto je část archívu dr. Feyfara uložena ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.